BLANKA – Blízké setkání třetího druhu po česku...

čtvrtek 21. srpen 2014 23:17

http://jdem.cz/bqesr8

Je středa, 13. srpna roku 2014 a já přemýšlím, jak posbírat slova, myšlenky, pocity, které mi víří hlavou, koncentrované do jediné věty – „Jak mohl vědět, že chci, aby se vrátil?“ Stalo se to dnes, tady, v malé vísce na Rakovnicku a pořád to nemůžu pochopit.

Začnu od začátku. Normální den. Jako stovky jiných. Ráno jsem vypravila muže do práce, sešla do přízemí našeho domečku, přivítala se se svými třemi miláčky – Harinkou a Dastíkem, dvěma boxery  a Stázinkou, jako noc černou kočičkou. Podělila jsem všechny jejich ranním přídělem dobrůtek, vytáhla žehlicí prkno a koš s prádlem. Žehlení mě z duše nebaví a tak si při tom vyhrávám. Tentokrát jsem si vybrala Greenhorny (2CD ) z jejich nejlepšího období. S pejsky u nohou tedy žehlím a poslouchám a žehlím a poslouchám a snažím se nevnímat, že žehlím.

Najednou někdo zvoní. Jdu otevřít a vidím takového strašně umolousaného, zarostlého, hubeného  staříka, no mírně řečeno hodně pochybného vzhledu. Jako dřív chodili světští. Na palci visí dvoje nůžky, pod paží starý deštník a huhlavě mi nabízí, jestli nechci nabrousit nože, nůžky, „... A paninko, ani opravit deštníček?“ První, co mně napadlo, že to bude jeden z neodbytných otrapů, co před nimi často prchám – různí ti „kůůůůůže, péééééří“, anebo „nepřizpůsobiví“, co pasou po starých krámech a nezřídka pak vykradou vyhlídnutý barák. A tak jsem jen stroze řekla:  „Ne, nepotřebuji nic, všechno mám,“ a zabouchla dveře. Ještě ve zlomku vteřiny jsem zahlédla to zklamání v očích a svěšená ramena, jak se otočil a šoural pryč prostředkem prázdné ulice.

Usedla jsem znovu ke svému žehlení i Greenhornům. Už po pár minutách jsem toho ale nechala a šla se přece jen podívat ven, co s ním je, jestli ho nezahlédnu. Začala jsem se totiž hrozně stydět. Připadala jsem si, jako bych nakopla starého psa. Čím déle mi to leželo v hlavě, tím víc mně to mrzelo. Aspoň jsem mu mohla nechat nějaké peníze, že vážil cestu až k mým dveřím. Dokonce skutečně potřebuji nabrousit otvírák na konzervy,  taky nůžky  už mám tupé skoro všechny. Jsem hrozná. Mohl si vydělat a já se nemusela sama před sebou stydět.  Prošla jsem naší ulici tam a zpět a pak až za humna, jestli to nevzal oklikou, zadem kolem zahrad, anebo přes Vysokou mez druhou stranou do vsi. Nikde nikdo. Pusto, prázdno, olověné nebe, stejně jako moje srdce.

Stařec - Miroslava Tomanková, http://jdem.cz/bqesv7

Starec_Tomankova_httpjdemczbqesb3.jpg

Vrátila jsem se domů a žehlila, až už nebylo co. Ještě skoro půl hodiny, na duši tíhu, jak mlýnský kámen. Pořád jsem viděla ty jeho oči, odevzdaně svěšená ramena. hlavou mi táhlo, jak to musí být hrozné muset se na stará kolena takhle vléct ode dveří ke dveřím a žebrat o práci. Co bych jen za to dala, kdybych ho byla bývala neodmítla. No jo, no. Stalo se. Šla jsem tedy do patra konečně uklidit vyžehlené prádlo a  sama nevím proč, podívala jsem se ještě naposledy z okna, jestli ho přeci jen nezahlédnu.  Abych se mohla pořádně vyklonit, otevřela jsem okno dokořán. A na vteřinu PŘESNĚ V TU CHVÍLI  vidím, jak dochází k mým dveřím a zvoní. Ulice stále úplně pustá, nikde nikdo.

„Letím dolů, neodcházejte!“ vykřikla jsem, popadla peněženku, dvoje nůžky a ten tupý otvírák, v přízemí u pejsků jsem přibrala ještě další nůžky. No, myslela jsem, že si na schodech paty vymknu.

Měl radost jak malé dítě, vzal si všechno na nabroušení a stále mi tiskl ruku a ujišťoval: „Paninko nebojte se, za hodinu jsem s tím zpátky, budete spokojená.“  Víte, i kdyby mi se vším utekl, vůbec by mi to nevadilo. On to byl ale poctivec a dobrý řemeslník. Za tři čtvrtě hodiny byl zpátky. Nabrousil mi dokonale všechno, ještě mi prodal jedny nůžky a jeden nožík. Asi bych od něj koupila celé nožířství pro tu úlevu. Že jsem dostala druhou šanci, možnost napravit chybu, která by mě, jak se znám, mrzela hodně, hodně dlouho. Možná napořád.

Už byl dávno pryč a já mezitím mluvila se sousedy vedle nás a naproti. Nikdo si od něj nic nenechal nabrousit, takže bylo vyloučené, že by mě zahlédl, jak běhám po ulici a vyhlížím, kde je, když jsem ho poprvé hledala. A tak si říkám pořád dokola: „Jak mohl vědět, že chci, aby se vrátil?“  Jaká moc mi ho poslala zpátky a zařídila, že zazvonil znovu? Bylo to stejně neuvěřitelné, jako v tom slavném Spielbergově filmu – prostě mé osobní Blízké setkání třetího druhu přímo u mě doma. 

Na rozloučenou – pro fajnšmekry – Dívka s vlasem medovým .  Tak mě napadá, že divné věci se v životě  nestávají jenom mně. Vlastně taky v Čapkových povídkách, nevím už, ze které kapsy – ta o šlépějích ve sněhu, které náhle končily uprostřed zapadané ulice. Možná by se našly i další.

Anna mi pořád říká, že ten, kdo hledá opravdovým srdcem, ten najde.  Asi začínám pomalu chápat, jak to s tou vírou jednou přijde. Možná. 

Brusic_nozu_Malevich_httpjdemczbqer54.jpeg

Brusič nožů - Kazimír Malevich http://jdem.cz/bqer54

Dana Šumová

Dana Šumová

Dana Šumová

Hudba všeho druhu a návazně s dalšími tématy, na které v souvislosti s hudbou, já Blanka a přítelkyně Anna (jsme obě Dany) narazíme - to je hlavní téma blogu, který bude občas dialogem. Náš blog chceme obě udržet tolerantní, s jemným humorem. Žádný druh hudby není tabu. Je možné, že ne každému žánru se budeme věnovat obšírně, vyhrazujeme si právo, otevírat témata a druhy hudby, které nás těší, avšak nikdy, za žádných okolností, nebude žádný druh hudby z naší strany odsuzován, anebo pranýřován.

Obě letité přítelkyně, dokonce podobných profesí. Blanka účetní, Anna ekonomka, obě s dlouholetou praxi v soukromých společnostech. Velmi se zajímáme o umění, zejména hudbu, výtvarné umění, literaturu a historii. Anna věří, že když už jsme my, lidé, nedokázali rozeznat Boha ve vesmíru, přírodě a kolem sebe, poslal nám svého Syna, aby nám na kříži ukázal o co v životě skutečně jde, jak přemoci to zlé v nás a jak se vrátit k němu domů.

REPUTACE AUTORA:
8,01 (VIP)

Seznam rubrik